MVP Mnichov 20.3. 2011
Po svých předchozích zkušenostech z německých výstav mě s blížící se výstavou naplňovaly rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila na všechny přátele a známé od pinčů, ale i na nové známé, protože v Německu jsou všichni velice přátelští a rádi si s někým stejně postiženým nemocí zvanou pinčmánie popovídají. Na druhou stranu pro mě znamenají německé výstavy docela dost stresu. Na německých výstavách má většina českých pejskařů problémy s identifikací jejich plateb za výstavu, takže první co vždy v Německu hledám je výstavní kancelář. Ale vezměme to hezky popořádku.
První problém mi nastal již ve středu před výstavou, kdy jsem se dozvěděla, že Šárka, se kterou jsem měla na tuto výstavu jet, nepojede. Začala jsem hned shánět někoho jiného, s kým bych mohla jet, ale nikoho jsem nesehnala a tak se taťka musel chtě- nechtě ( spíše nechtě :-) ujmout funkce řidiče a fotografa naší malé výpravy. Vyráželi jsme v neděli ve čtyři hodiny ráno a na cestu nám svítil nádherný úplněk. Po téměř třičtvrtě hodině jízdy jsme potkali na silnici první auto a zároveń jsme se začali škrábat do šumavských kopců a sníh a led se začal objevovat i na silnici. Připadala jsem si jako na safari, protože kolem silnice bylo všude plno srnek, zajíců, bažantů a dokonce sem tam i liška. Když jsme se přehoupli přes Šumavu, začalo se už rozednívat a brzy jsme najeli na německou dálnici, takže nám cesta ubíhala rychleji.
Na výstavu jsme dorazili mezi prvními, takže jsme si našli místo na zaparkování nejblíže ke vchodu, postavili jsme klec a vydali se k pavilonům. Hned na kraji parkoviště nás čekalo prvních asi patnáct schodů se kterými se již ostatní vystavovatelé méně či více úspěšně potýkali. Celí spocení jsme si říkali, že to nejhorší máme již za sebou, ale to byl omyl. Po těchto schodech nás čekalo asi 300 metrů po chodníku, který byl ještě po zimě vydatně posypán kamínky a který podle terénu několikrát výrazně stoupal a zase klesal. Pak jsme se dostali na jakési prostranství před halou, které bylo vydlážděno malými kostkami, takže s klecí se nám jelo ještě hůř. Vystáli jsme si frontu u vchodu (čekali jsme pouze necelých deset minut, známí, co přijeli později čekali déle než půl hodiny) a v hale jsme zjistili, že nikde nejsou žádné ukazatele ani mapa, kde jsou jaké kruhy. Naštěstí bylo všude dost pořadatelů, kteří byli ochotni nám poradit. Bylo to však docela šokující zjištění- čekalo nás 72 schodů dolů do arény, kde byly kruhy. Oba výtahy byly mimo provoz. Ostatní vystavovatelé již s tiššími či hlasitějšími nadávkami snášeli své klece, židle, přepravky a mnohdy i psy směrem dolů. Shora to vypadalo jako když se stěhuje mraveniště :-). Přidali jsme se k nim a s nasazením všech sil jsme začali sestupovat dolů. Pak jsem zašla do výstavní kanceláře na ověření platby. Vše bylo v pořádku. Jako již tradičně se i zde v jednom kruhu posuzovali jenom psi a v druhém zase jenom feny. Šla jsem si pro číslo, ale v našem kruhu je nevydávali a musela jsem si pro něj dojít do kruhu k fenám. Na můj dotaz, v jakém kruhu a kdy se budou udílet tituly bob mi nikdo nedokázal odpovědět, že prý musím sledovat situaci. Na řadu jsem šla v našem kruhu jako první. Začínat se mělo v 10,00, tak jsem byla připravená u kruhu, ale dovnitř jsem šla až krátce před půl jedenáctou. Paní rozhodčí byla velice milá a důkladná. Caesárka celého prohmatala, prohlédla na stole a změřila. Byla to jedna z nejdůkladnějších prohlídek, jakou jsme kdy absolvovali. Paní rozhodčí poměřovala výšku k délce těla a k hloubce hrudníku, úhlení osvalení, linie hlavy a další věci. Pak jsme běhali a nakonec přišel na řadu postoj. Caesinka byl moc šikovnej a předvedl se nádherně a jelikož jsme mezi psy neměli konkurenci, odcházeli jsme z kruhu s tituly V1, CAC a CACIB. Pak jsme se vydali ke kruhu, kde byly feny popovídat si s Alicí (ch.st. di Senatore) a s dalšími lidmi od pinčů. Bylo to velice příjemně strávené dopoledne. Pak začaly do kruhu, kde posuzoval italský rozhodčí nastupovat feny trpaslíků. Pan rozhodčí posuzoval také důkladně, včetně měření, ale o poznání rychleji, než paní rozhodčí, co posuzovala psy. Všechny fenky byly hezké a tak si také zaslouženě odnesly výborné i s tituly. Pak jsme opět museli čekat, než se posoudí všechny ostatní feny a začne se posuzovat BOB. O BOBa nastupovali trpaslíci jako první. Běhali jsme s pěknou černou fenkou, která získala CACIBa. Mladá fenka se bohužel nedostavila, protože si její panička zrovna odskočila. Stačili jsme oběhnout pouze jedno kolo a bylo rozhodnuto, máme BOBa. Měla jsem obrovskou radost, že jsme takhle uspěli v zemi původu pinčů a že se Caesárek moc líbil, jak německé paní rozhodčí, tak panu rozhodčímu z Itálie. Posudky se měly vydávat až od 15,00, takže jsme si šli projít stánky. Bylo jich zde plno po celém obvodu horního patra arény. Bylo zde spousta zajímavých a u nás dosud méně známých věcí.
Po návratu ke kruhu jsem si vystála frontu na desky a měli jsme v plánu jet domů, ale bylo mi řečeno, že když máme boba, tak že dostaneme desky až po závěrečkách. Dostala jsem pouze kartičku, na základě, které jsem si šla vyzvednout nové katalogové číslo do závěreček. V předkruhu byla udělána dlouhá klikatící se ulička z pásky, do které nás nahnali a u dvojky se mi dere na jazyk přirovnání- jako dobytek, protože nás tam bylo přes třicet lidí a víc jak třicet vesměs velkých psů, kterým se příliš nelíbilo, že jsou na sebe tak nalepení. Caesík dostal katalogové číslo jedna a tak jsme měli nastupovat jako první. Byli jsme připravení, ale moderátor ohlásil ještě vystoupení jakéhosi psího klauna. Mohlo to být docela hezké vystoupení, kdyby si za mnou neustále nějací psi nevyřizovali svoje účty. Ani se jim nedivím, když jsme tam byli nacpaní jak v přeplněným autobuse a každou chvíli někdo na někoho šlápnul. Konečně jsme naběhli do kruhu, který byl, stejně jako ostatní kruhy, celý pokryt kobercem. Hned za námi nastoupil překrásný malý černý knírač, takže jsem si nedělala žádné naděje na postup, protože určitě ve dvojce nebudou ze tří vítězných míst dva malí psi. A také to tak bylo. Postoupil nádherný knírač a pak už jen samí obříci :-).
Vyzvedla jsem si desky, zabalili jsme věci a vydali jsme se vstříc schodům. Než jsme se vyškrábali s klecí a ostatními věcmi nahoru, tak byla minimálně čtvrt hodina pryč a o nás se pokoušel infarkt. Měla jsem propocený tričko jako nějakej hokejista po zápase. Už nám zbývala jen cesta přes kostky, kamínky a pak posledních patnáct schodů na parkoviště.
Cesta domů nám utíkala mnohem rychleji a bez problémů. Jen na Šumavě nám důstojně překráčel před autem jelen. Nikdy jsem ve volný přírodě jelena takhle zblízka neviděla, takže to byl pro mě docela šok. Jsem zvyklá, že nám každou chvíli přeběhnou přes cestu srnky, ale ty jsou malý. Tohle bylo obrovský zvíře velikosti dobře vykrmené krávy, nebo menšího koně. Ohromila mě ta velikost a důstojnost. Zbytek cesty už pak probíhal bez problémů.
rozhodčí: Hilde Kopp- D (psi)
Giovanni Mosca Tenna- I (feny+BOB)
Trpasličí pinč
psi
mezitřída
Gabriel vom Camp Achensee- V1, CAC, CACIB, BOB
feny
mladých
Chaya di Senatore- V1, J-CAC
mezitřída
Giana vom Camp Achensee- absent
Kandy di Kristianden- V1, CAC, CACIB
otevřená
Kleinwesen Lola of Comic- absent
šampionů
Cora- V1, CAC, res. CACIB
Německý pinč
psi
otevřená
Cerberus vom Rittmeister- V1, CAC, res. CACIB
šampionů
Xerces vom Camp Achensee- V1, CAC, CACIB, BOB
feny
mladých
Amber vom Goldenen Steig- VD1
Chilli- Pebbels vom Ettaler Mandl- VD2
